Beskydská sedmička

Článek původně publikován 16.10.2020

S menším zpožděním krátké povídání o letošní Beskydské sedmičce. 

Na letošní B7 jsem se přihlásila na poslední chvíli, kdy mi registrace (včetně supportu) spadla do klína jaksi náhodou. Kvůli přetrvávajícím problémům s kyčlí a hamstringem už jsem letos sice závodit nechtěla, ale na víkend jsem nic neměla a na Netflixu taky nic nedávali, tak jsem se rozhodla pochodit trochu po těch našich Beskydech.

Šla jsem do toho bez nějakých větších očekávání a možná právě proto se mi běželo tak dobře. Support mi dělal Honza Dvořáček (alias Trailrun), takže bylo jasné, že o zábavu bude postaráno. Navíc mě uklidňovalo, že kdyby to náhodou nešlo, tak to můžu zabalit a budu mít odvoz. Ale pěkně od začátku.

Start byl jako vždy v Třinci na atletickém stadionu, ale kvůli omezením souvisejícím s covid nákazou se letos nestartovalo hromadně, ale ve vlnách. Já jsem startovala v úplně poslední vlně, což bylo rozmezí 22:00 – 22:30 a na trať dlouhou 101 km jsem vyrazila chvilku po čtvrt na jedenáct.

Na první kilometry jsem se moc netěšila, protože se běží celou dobu po asfaltu, ale nakonec tento úsek uběhl hrozně rychle a přede mnou se tyčila sjezdovka na Javorový. Vytáhla jsem hůlky a mastila jsem nahoru. Když jsme s kamarádkou běžely B7 před dvěma lety, nahoře bylo spoustu povzbuzujících lidiček, hudba, rámus a prostě správný kotel. Letos bylo nahoře ticho. A taky tam hrozně foukalo. Stromy se klátily, vítr duněl a já jsem zjistila, že běžím úplně sama. Chvílema jsem myslela, že mě to odfoukne zpátky do Třince a celkově jsem z tohohle úseku měla nepříjemný pocit.

Na první občerstvovačce v Řece jsem se ani moc nezastavovala a rovnou jsem valila další sjezdovkou nahoru. Další občerstvovačka byla v Morávce. Tam už jsem něco málo snědla, doplnila vodu a hurá na Travný. Tenhle kopec nemám vůbec ráda, ale oproti předminulému ročníku se tentokrát neběželo až nahoru, ale šlo se traverzem okolo Travného. Nakonec to opět nebyla taková hrůza, jak jsem čekala.

Na občerstvovačce v Krásné jsem se snažila zas něco sníst, protože znovu jsem se se svým supportem měla potkat až v Ostravici. I tady mě čekala mírná změna trasy, kdy se nešlo rovnou na Lysou horu, ale nejdříve na Kykulku, odkud se sbíhalo do Malenovic (k Bezručovi) a až potom nahoru na Lysou. Tady se mi běželo moc pěkně. Všude bylo spoustu lidí, ale cesta široká, takže se dalo v klidu předbíhat. To, že člověk stále někoho předbíhal bylo docela příjemné a motivující a celkově jsem měla pocit, že to nějak rychleji ubíhá.

Při seběhu z Kykulky začalo nejdřív trošku kapat, ale během chvilky už lilo jak z konve. Vytáhla jsem bundu (kterou jsem si původně ani nechtěla brát, protože předpověď hlásila, že pršet nebude) a do Malenovic jsem přibíhala v brutálním lijáku. I zde byla malá občestvovačka a spoustu lidí se zde snažilo na chvíli schovat. Já jsem jen doplnila vodu a vyrazila jsem směr Lysá. Následující úsek byl docela očistec. Nebo jak to nazval jeden běžec – hotové inferno. Všude tma jak v pytli, neustávající déšť a nekončící krpál. Přesně tak mi v paměti zůstane výstup na Lysou.

I přes to všechno se mi šlo vcelku dobře. Když jsem se vydrápala nahoru, začínalo už svítat a kdyby nebyla taková šílená zima a vítr, člověk by se i pokochal. Ale zima byla. A dost velká, takže jsem se nezdržovala a mastila pryč. Seběh do Ostravice byl v pohodě, i když mě začínala zlobit čelovka, ale už začínalo být světlo, tak jsem to neřešila.

První čeho jsem si v Ostravici na občerstvovačce všimla, byl stánek s kávou, takže jsem šla rovnou tam. Kafe bylo výborné a hlavně horké a přesně to jsem potřebovala. Zase jsem něco snědla, pokecala s Honzou a vydala se směr Smrk. Cestou na Smrk začalo znovu dost pršet, pak přestalo, pak zase začalo a tenhle scénář se opakoval skoro až do Čeladné. Seběh ze Smrku do Čeladné mi vždycky připadá nekonečný a tentokrát tomu nebylo jinak. Nicméně se mi stále běželo dobře, nic mě nijak výrazně nebolelo, takže si nebylo na co stěžovat.

Předloni jsem měla na Čeladné docela krizi. Letos krize nebyla, ale i tak už jsem začínala být unavená a začínala jsem remcat (jako že, co jsem si to zase vymyslela, a že bych radši doma spala a podobné nesmysly). Ale do cíle už to bylo jen přes tři kopce, což se nezdálo tak hrozné, takže jsem nasadila sluchátka a šlo se dál. Výstup na Čertův mlýn je docela nářez, ale cítila jsem se dobře. A to až do té doby než mě začaly chytat křeče do lýtek. Doufala jsem, že zvládnu celou trasu bez křečí, ale bohužel. Jedna noha se mi úplně zkroutila, takže jsem musela zastavit, protože jsem na ni nemohla ani došlápnout. Vydolovala jsem magnézko, lupla ho do sebe a doufala, že se to víc nerozjede. S křečema mám hodně špatné zkušenosti. Loni na Hostýnské osmě mě totiž chytly tak brutální křeče, že jsem musela skoro dvacet minut stát než se to trochu srovnalo.

Magnézko zázračně zabralo téměř okamžitě a já mastila dál. Nicméně jsem věděla, že před sebou mám ještě pár kopců, a že hrozí, že se křeče vrátí. Nezbylo než zavolat příteli na telefonu (Honzovi) a doufat, že se mu podaří nějaké magnézko sehnat. A taky doufat, že na Radhošť to půjde bez křečí, protože sejít jsme se měli až na Pindule.

Naštěstí na Pustevnách bývá tradičně na občerstvovačce kromě jiného i vývar, o kterém jsem byla přesvědčená, že mi pomůže. A taky že jo. Sice jsem ho nezvládla vypít celý, protože byl hodně horký, ale byl vynikající a mě doslova nakopl. Z Pusteven jsem v Ráztoce byla během chvilky (aspoň mně to tak připadalo) a z Ráztoky na Radhošť to šlo samo. Seběh z Radhoště už docela bolel, ale tuto část trasy znám docela dobře, takže jsem věděla, co mě čeká. Na Pindule mě Honza zásobil magnézkem (pro které jel až do Rožnova do lékárny!), já jsem doplnila vodu, do něčeho kousla a vydala se na poslední úsek B7.

Z Pinduly na Velký Javorník se musí vylézt tři kopce, z toho první dva jsou prudké krpály a mě bylo jasné, že křeče se asi ještě ozvou. Jedno magnezko jsem do sebe lupla ještě na Pinduli, ale ke konci prvního stoupání už jsem zase křečovala. Nasypala jsem do sebe tedy další a doufala jsem, že už to nějak dojdu. Trochu jsem se bála, že když toho magnézka do sebe nasypu ještě o něco víc, tak se podělám. Druhý krpál mě děsil, ale nakonec jsem přišla na výborné řešení a do kopce jsem šla bokem. Sice jsem vypadala, jako že mi asi hráblo, ale mě tímto způsobem křeče nechytaly a hlavně jsem se posunovala vpřed. A to bylo hlavní.

Na tomhle úseku bylo spoustu běžců, což bylo moc příjemné. Cíl se blížil, a i když už mě bolelo úplně všechno, pokud to jen trochu šlo, běžela jsem. Chtěla jsem už být v cíli a to co nejrychleji, abych si konečně mohla sednout.

Když jsem konečně seběhla do Frenštátu a běžela poslední kilometr, překvapil mě manžel i s holkama, kteří na mě čekali, aby mě aspoň kousek mohli povzbudit. Docela mě to dojalo.

Celý závod jsem si opravdu užila, za což vděčím i Honzovi, protože ještě nikdy jsem se při závodě tolik nenasmála. A taky mu patří dík za tu hromadu luxusních fotek. Až budu stará babka, budu si mít co prohlížet 🙂

Z Třince do Frenštátu jsem se dostala v čase 17:56:06, což mi vyneslo první místo v kategorii Ženy nad 41. Za mě dobrý.

Komentáře

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře.